Nemocnice

je zdravotní zařízení, kde čas plyne úplně jinakPobyt v nemocniční zařízení neodtikávají hodinové ručičky, ale denní neměnné rituály – po páté měření tlaku a teploty, dnes pomocí bezdotykového teploměru, případně odběry krve, do sedmé hodiny zvládnout denní hygienu a nezbytné líčení (známka vůle a uzdravování), vizitu, oběd, návštěvy bližních, měření teploty, lehký spánek, svačinku, večeři a večerní hygienu a spánek.

Snad se nenajde jedinec, který by do nemocnice spěchal s nadšením, aby se podrobil různým medicínským zákrokům.
Za více než padesát let života jsem „přestála“ různé špitály, postavené zejména v první polovině minulého století, jako strohé a bezútěšné nemovitosti určené pouze k jedinému účelu – uzdravit tělesnou schránku člověka bez ohledu, jak bude strádat jeho duševno v rozlehlých pokojích, opatřených zamřížovanými okny, s pěti či více lůžky, jedním až dvěma záchodky v polodezolátním stavu s nezbytným urologickým nádobami pro zachycení moči pacientek a třeba jedinou sprchou pro celé patro. Přísné vizity, kdy pacienti museli nehnutě ležet ve vzorně ustlané posteli, nedávaly mnoho podnětů k humorným příhodám. Přesto jsem v takovém prostředí dostala základní životní lekci – být nemocná, zbědovaná a nenalíčená není žádné terno ani pro ženskou ani pro doktory.
Z paměti nikdy nevymažu pobyt na novojičínské gynekologii v roce 1982, kde jsem se uzdravovala v malém pokojíku pro pět žen, umístěné těsně pod střechou, na proleženém červeném divanu. Snad jediným pozdvižením byly pravidelné, zakázané, ale středním personálem trpěné odpolední a večerní kuřácké dýchánky v miniaturní sprše. Pouze jediná návštěva znamenala, že každá smrděla jako hospodský povaleč dopoledne ve čtvrté cenové kategorii.
Léčebný pobyt nemocnici, kterou v době rozkvětu vybudoval Tomáš Baťa ve Zlíně, byl jiný šálek kávy. Přízemní budovy, určené pro léčbu ženských chorob byly útulné, světlé a pozitivní, ale úroveň sanitárního zařízení byl stejný. S chodem tamní porodnice jsem získala pouze jedinou zkušenost; řekla bych, že přísnost socialistické legislativy silně připomínaly ústavy pro společenské vyvrhele.
Na začátku 90. let minulého století ani jičínský špitál nebylo místo, kam by člověk s nadšením spěchal. Úrazová chirurgie v ponurém sklepení byla trestem pro pacienty a zajisté i pro lékaře; oddělení rehabilitace v jiném podzemním prostoru páchla ztuchlinou, neboť vlhkost byla všudypřítomná. Nemá cenu pokračovat dalším výčtem ubohosti dřívějšího Ústavu národního zdraví, neboť každý má nějakou svou vlastní životní zkušenost.

Když jsem oznámila některým svým přátelům, jičínským rodákům, že nějakou dobu strávím v Oblastní nemocnici v Jičíně, odfrkli: „Proboha, jen tam ne,“ aniž by jakýmkoli způsobem doložili či zdůvodnili své negativní mínění v době, kdy se umístila na druhém místě v hodnocení Královehradeckého kraje.
Jediný, kdo s nepříznivým až odmítavým stanoviskem nesouhlasil byl Tom, kamarád z posilovny, který se podrobil těžké a složité operaci dutiny břišní (malý odkaz zde . „Mohl jsem jít Na Homoli (Nemocnice Na Homolce v Praze), ale proč by tam za mnou žena jezdila, když špitál máme téměř za komínem. Věděl jsem, že nic příjemného mě nečeká, ale týmu chirurgů a anesteziologů jsem věřil, nic jiného mně nezbývalo. A vidíš, jsem opět po šesti týdnech ve svém oblíbeném fitku. Na důkaz spokojenosti a vzorné péče se malému kolektivu cvičenců pochlubil krásně hojící se jizvou. Byla jsem mu vděčna za tuto verbální vzpruhu, protože jsem věděla, že zanedlouho tam nastoupím i já.

MSF

Příspěvek byl publikován v rubrice Aktuality. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Nemocnice

  1. JANOVA napsal:

    Pokračovánípříště

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *