Proč jsem blogerem

Ptaly se jedny noviny v jedenácti otázkách proč bloguju. Odpovědi jsem zpracovala, přesto se jim odpovědi nehodily, a proto zaplnily tyto stránky.Proč jste se rozhodla založit svůj vlastni blog? Kvůli panenkám, nebo víc proto, ze jste cítila potřebu psát a napsané texty publikovat?
Ve své třetí bohužel nevydané knize jsem popsala důvody: Deníček jsem si nechala založit ve zralém věku na podporu prodeje první knížky SKORKOVINY. Stránky na severu zde byly otevřeny 4. února 2006, ale během několika týdnů se z nich stala malá informační základna pro další témata.
Nezveřejňuji pouze pozitivní informace a zprávičky, které by čtenáře pobavily, případně donutily se zastavit, nebo zamyslet, ale vždy se snažím přidat návštěvníkům stránek do vějíře denních zážitků něco, co by potěšilo jejich oči a duši. O svých životních srabech, těžkostech a prohraných bitvách se nezmiňuji, neboť každý máme nějaké trápení a zatěžovat svými nářky jiné, se mi jeví vrcholně nevhodné. Trvale držím zásadu – o sexu a politice nepíšu. Možná, že by zapovězená témata zvedla návštěvnost stránek, ale cena snížení vlastní myšlenkové a duševní hodnoty se mi zdá příliš vysoká.
Panenky přišly na řadu o dva roky později. Založením jsem žďorbařík (sběratel některých odložený věcí), ale v době, kdy jsem napsala první knížku Skorkoviny, jsem nevěděla, že bych mezi své milé věci zahrnout panenky. Nebýt osudové nálezu Antonie von Prapratno v roce 2008, nikdy bych se po starých odložených panenkách nepídila.
Blog byl a je vhodná příležitost, jak zveřejnit své myšlenky a podělit se s někým o svůj vnitřním svět bez toho, abych se musela podbízet a podlézat nepřejícímu šéfredaktorovi. Na blogu jsem sama sobě redaktorem, šéfem i cenzorem, to co nesu na trh je jen moje kůže a zodpovědnost, abych obstála sama před sebou a profesemi, které vykonávám.

Blogovala jste predtím na nějakých jiných stránkách?
Když začala éra blogování, kterému vévodil Ostravak Ostravski, v tichu domova u svého počítače jsem si vesele skorkařila – psala své patnáctiřádkové postřehy z každodenního života a vydávala pro své čtenáře testovací samizdaty. Jednou jsem se pokusila ve velkém deníku, ale nemám ambice se více přiblížit denní novinařině a pranýřovat poměry, lidi a politické dění. Občas své postřehy zveřejňuji v rámci Čtenáře reportéra v Deníku Jičínska.

Věnovala jste se psaní už před tím, než jste objevila záležitost jménem blog?
Na tuto otázku s oblibou odpovídám: „A jaké psaní máte na mysli? Domácí úkoly, auditorské zprávy, znalecké posudky, skorky nebo blog?“ Jak už jsem řekla, před blogem jsem si začala psát do šuplíku, potom z nich vydávat samizdaty, následovaly knížky Skorkoviny a Skorkovník a na podporu jejich prodeje jsem začala psát blog.

Jaké je vaše původní povolání? Restaurátorkou jste od raného mládi?
Mám povolání, kde se tvůrčím způsobem člověk neprojeví ani neuplatní; vše je dáno zákony, vyhláškami a standardy. Psaní a panenky přišly s věkem. Říkám tomu odměna za dlouze nabyté zkušenosti. V raném mládí jsem na sedavou činnost neměla čas; byla jsem v neustálém pohybu, ať jsem lezla po stromech nebo mlátila do míčů od rána do večera. V každé etapě svého života mě spalovala jiná vášeň, ale jsem ráda, že jsem mohla okusit víno života z vícero pohárů. Až se má kniha života naplní, budu moci říci – vše, co jsem dělala, dělala jsem vášnivě a s plným nasazením.

Jak jste vnímala komentáře čtenářů zpočátku a jak nyní? Změnilo se něco?
Co se týká mého blogu se mnou čtenáři spíše nepolemizují.

Napsal vám někdy některý z čtenářů ohlas, který vás donutil přemýšlet, zda v blogování pokračovat?
Ne. Ale když mi naposledy mladý lékař řekl u jídla, že se na mé stránky chodí potěšit, málem jsem se udusila, ale v zápětí utvrdila, že psát blog je téměř povinnost. Vždyť v množství katastrofických zpráv a násilností je pěkné mít někde malebnou zahrádku nebo ostrůvek klidu a potěšení.

Napadlo vás vlastně vůbec někdy, ze už toho blogování necháte?
Po roce provozu stránek jsem vyvěsila inventuru – půst, ale už večer jsme přidala dva příspěvky. Blogem musíte žít, protože náměty musíte jaksi mimochodem zpracovat dávno před tím, než je napíšete do PC, neboť potom je to dřina a písemný projev nemá žádný šmrnc. Kolikrát jsem se přistihla, že v době mimo PC přemýšlím v titulcích a námětech.V jednom svém aforismu píši o vrcholu obav – bála se jen toho, že už ji nikdy nic nenapadne, dovětek zněl – pokud je hlava na svém místě, nebude tak zle. V této době už více zvažuji, co zveřejním, protože některé věci si chci nechat pro knižní počiny.
Ale v současné době přibylo pracovních povinností, přidaly se panenky, Medrýsek, co měl mámu Medvědici a tátu Rysa čeká na dokončení svého rozepsaného příběhu a musím se hýbat, abych jiskru života ještě chvíli udržela. Nestíhám, pozoruji, jak se to všechno mele, ale den má stále jen 24 hodin.

Jak vás jako blogerku vnímá nejbližší okolí? Slýcháte často věty typu „Ať tě ani nenapadne psát o mne!“ apod.?
Nevím, kolik lidí mě zná jako blogera (nepřechyluji, protože mně mužské rody nevadí ani neuráží), protože ani nevím, kdo všechno jsou mí čtenáři.
Neslýchám často – o mě nebo o tom nepiš. Ale když o nich píšu, myslím, že jsou rádi. Například Fitbox jako chilli papričky (o Kateřině Jandové), Fitbox jako opulentní hostina na přání (s Pepou Svobodou), Fitbox – jako s dietou na hodech (s Michalem), Fitbox s B.B. (s Bárou Bernátovou). Mým největším inspirátorem a múzou z velkým „M“ je můj muž. Někdy stačí jen mě ťuknout a myšlenky letí. A když píšu o něm, jsem bez obav. On mě totiž nečte! (smích) Ale když je na mě naštvaný a chce mi „polechtat“ kuří oko říká: „Jdi se blognout!“

Komentujete někdy články na jiných blozich?
Zřídka, to už mě něco musí nadzvednout. Ale vím, že je to jako jít si stěžovat do lampárny anebo se jít vyvztekat do hospody. Vadí mi vulgarita, neochota přijmout cizí názor a pravdy za každou cenu.

Hodně lidí u blogování nevydrží dlouho – proč si myslíte, že tomu tak je? A proč jste to právě vy vydržela?
Blogování chce nápady, čas a výdrž sedět. Každý se musí rozhodnout, zdali bude rozvíjet mezilidské vztahy nebo jen ty virtuální. Je škoda přijít o partnera, o skutečné zážitky z přírody, ze sportu nebo z umění jen proto, že sedím u obrazovky PC. Překvapilo mě kolik lidí má zájem o facebook; sdělovat si štěky typu – ke komu se připojil, kdo koho je přítel i když jsme se patnáct let neviděli, co dělal, když se probudil, ale o nějaké souvislé myšlenky není zájem.

Myslíte, ze snem každého blogera je vydat „papírovou“ knihu?
Snad ano, ale musíte hodně a hodně chtít a být více než trpělivý, protože u svých knižních dětí jsem záhy přišla na to, že vejce a knížky se musejí vysedět!
Na Bloguje se vylouplo celkem 12 autorů, sebe nepočítám, protože mně knižně vyšly skorky dříve než jsem na blogu zveřejnila jejich ukázky. Knížku Z deníčku grafomanky jsem potratila vinou nakladatele ve vysokém stupni těhotenství, řekla bych těsně před porodem.

MSF

Příspěvek byl publikován v rubrice Aktuality. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Proč jsem blogerem

  1. Michala napsal:

    Jarmilo,
    to mě mrzí, že to nevyšlo! Přitom je to dobrý – jako vždycky!
    pa, m

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *